Kulturní historie pohlavního údu je vzrušující čtení. V češtině už máme několik publikací, jež se ji snaží zachytit z různých úhlů. Penis se v posledních letech osvobodil od pověr a předsudků, ale stal se zajatcem „erekčního průmyslu“, který jeho fungování zbavil tajemství.

Některé knihy mají prostě smůlu. Když před více než deseti lety spatřil světlo světa český překlad publikace On. Kulturní historie penisu, recenzenti mlčeli. Navzdory poněkud bulvární anotaci („Kniha od začátku do konce věnovaná největší pánské chloubě!“) by ale byla škoda přejít knihu zcela bez povšimnutí, a tak se pokusíme tento malý dluh splatit, a to i připomenutím tematicky obdobných titulů, které tento nakladatelský čin následovaly.

Autor knihy David M. Friedman (1949) shrnuje příběh penisu takto: byl připodobňován k bohu i k ďáblu, posléze byl zesvětštěn, stal se argumentem na podporu rasismu, předmětem psychoanalýzy, politizace a nakonec byl „medikalizován“ moderním „erekčním průmyslem“. Autor čtenáře provází dlouhou historií od starověku až po současnost, přičemž někdy se v honbě za senzačností ukazuje jako příliš důvěřivý k legendám (v případě tzv. papežky Jany), jindy knihu zbytečně poškozuje překladatel. Tak svatý Jan Kassián prožil život v různých částech Evropy: narodil se na Balkáně, na kněze byl vysvěcen v Římě a zemřel ve Francii, ale v žádném případě není důvod přebírat anglickou verzi a psát o něm jako o Johnovi.

Ke knize je tedy nutné přistupovat s jistou obezřetností. Při vědomí tohoto omezení se ale čtenář v knize dozví mnoho zajímavostí: třeba to, že u starých Římanů se první ejakulace malých „Římánků“ slavila státním svátkem nebo že církevní otcové snili o stavu, kdy podle nich Adam a Eva v ráji ovládali svoji sexualitu stejně jako „nohy při chůzi“. Autor také popisuje „proměnu církve v diagnostické centrum mužských sexuálních dysfunkcí“, jež se mimo jiné zabývalo testy mužské erekce, které před manželkou dotyčného a knězem prováděla „čestná žena“.

Když muž chce, a penis ne
Velký prostor dostává v knize Leonardo da Vinci, protože právě on podle autora posunul chápání penisu o dost dále. Leonardo prý první přišel na to, že erekci způsobuje nikoli nafouknutí, ale nával krve. Ani on se však nevyvaroval omylů. Podle jeho představ uvnitř penisu procházejí dvě trubice: jedna na moč, druhá na semeno. V tom se projevovalo ještě dědictví středověkých anatomů, kteří cítili potřebu „oddělit moč, kterou církev považovala za naprosto nečistou, od semene, jež bylo chápáno jako zdroj duše nové bytosti“.

Da Vinci se také zamýšlel nad autonomním fungováním penisu: „Muž často spí, ale on je vzhůru, a často je naopak bdělý muž, zatímco on spí. Často jej chce muž použít, ale on nechce. Často penis chce, ale muž mu to zakazuje.“ Umělec v Leonardově nitru byl podle Friedmana „pohnutý spontánností a vědec v jeho nitru zase komplexní anatomickou strukturou penisu; obě osobnosti zaujalo tajemno, jež penis obklopuje“.

Poučná a dobře podložená je kapitola popisující evropskou fascinaci pohlavními údy černochů. Ta prý začíná už u starých Římanů a zesílena byla legendami o biblickém Chámovi, který byl podle jednoho židovského komentáře za to, že spatřil svého otce odhaleného, potrestán: „Protože jsi nedbal na mou nahotu, děti budou chodit nazí a jejich údy se na znamení hanby prodlouží.“ Roku 1620 pak jistý evropský cestovatel Afričany popisoval takto: „Jejich pohlavní údy jsou tak velké, že jsou pro ně velkou zátěží.“ V následujících staletích pak „většina rasistických myslitelů založila svoje závěry na nejdůležitějším kritériu – Afričanově penisu. Prohlíželi si ho, báli se ho (a v některých případech si přáli mít také takový), vážili si ho, nakládali ho do speciálních nádob a nejčastěji ze všeho jej měřili. Prakticky ve všech případech byla jeho velikost považována za důkaz, že černoch je spíše divokým zvířetem než člověkem.“ K tomu se pojily i historky o tom, kterak černošky pohlavně obcují s orangutany či gorilami; jak napsal Edward Long, autor rasismem neblaze proslulých Dějin Jamajky a majitel třtinové plantáže: „Nemyslím, že by samec orangutana byl pro hotentotskou ženu nějakou hanbou.“ Tvrdilo se také, že „mezi pohlavním údem černocha a zvířete zvaného osel je pouze drobný rozdíl v délce a tloušťce“. Celkově podle Friedmana černošský penis pro Evropany představoval jejich erotické alter ego. Autora zde můžeme doplnit, že to, co bylo dříve připisováno černochům, se dnes stává atributem hlavně Romů. Tak nedávno spoluzakladatel současné maďarské vládní strany a blízký přítel premiéra prohlásil toto: „Významná část cikánů není schopna soužití s lidmi. Část cikánů jsou zvířata a chová se jako zvířata. Jako hárající fena chce cikán souložit s kýmkoli a kdekoli. Chce vše, co vidí.“ Naopak některé africké země nyní slouží jako sexuální ráje pro evropské turisty a turistky...

Pokud jde o Freuda, o něm Friedman prohlašuje třeba to, že svoji sexualitu transformoval do práce a doutníků, přitom ale od dob svatého Augustina „nikdo neumístil penis tak dokonale do centra individuálního osudu člověka i do kolektivního osudu celého lidstva“. Zvláště zajímavě autor popisuje debaty kolem přípravků na posílení erekce (typu Viagra), tedy onen „erekční průmysl“. Ten je některými kritizován kvůli tomu, že u „nejupřímnějšího orgánu na mužském těle“ jsou ignorovány psychické aspekty impotence. Friedman ale naopak chválí to, že „nyní může muž držet své mužství v ruce a být si jistý, kdo koho ovládá; penis býval svéhlavým orgánem, nyní už není“.

Genderová nevyváženost
Dost odlišně oproti tomu historický příběh penisu vnímá Nela D. Astonová, která ve svých antologiích soustavně mapuje tabuizované oblasti. První v této řadě byla Kniha o kundě z roku 2007. Kniha o čuráku následovala až o dva roky později, když se podle autorky „zásadně změnila pruderie společnosti“.

Nechme stranou pochybnosti o tom, jestli se může mentalita společnosti změnit v tak krátkém období (a jestli se spíše průběžně netransformovala už od roku 1989, když navíc už předtím s ohledem na vysoký stupeň sekularizace české společnosti nebyla příliš vysoká). Na středověk a raný novověk se Astonová dívá dost odlišně od Friedmana, je ovlivněna bachtinovským důrazem na karnevalovou kulturu, pro kterou byla charakteristická svérázná logika „obrácenosti“, světa „naruby“, neustálé převraty mezi „nahoře“ a „dole“, rozmanité druhy parodií a bláznovských korunovací, ale také zdůraznění tělesnosti. „Francouzská revoluce osvobodila člověka, ale uvrhla do podzemních kobek jeho pohlaví. A naopak, pohlaví předencyklopedického člověka se radostně účastnilo všech církevních svátků.“ Za pozoruhodný také považuji autorčin postřeh, že „zatímco kundu je možno zobrazovat prakticky vždy a všude, čurák nesmí být vidět“ (nebo aspoň ne v pohotovostní poloze). A jako program autorka vytyčuje: „Jestli stojí za něco bojovat, pak za stejné zobrazovací příležitosti.“

Ona genderová nevyváženost, nejen při zobrazování, přitom opravdu stále zůstává. Jenijoy La Belle, která se mimo jiné proslavila svým mnohaletým bojem za to, aby jí byla přiznána stálá profesura literatury na California Institute of Technology, což se jí jako první a nadlouho jediné ženě roku 1979 skutečně podařilo, se tématem zabývala v knize Herself Beheld. The Literature of Looking Glass. Na Západě podle ní v šedesátých a sedmdesátých letech vzniklo hnutí, v jehož rámci se ženy ve svépomocných skupinách pomocí zrcadel začaly dívat „samy do sebe“ a nakonec byly schopné určit tvar, barvu a vlastnosti vaginální stěny, „skryté rysy jejich fyzického já“. Podle feministického výkladu totiž „ženy ke konstrukci vnitřního pocitu jáství potřebují zkoumat svoje těla právě takovýmto způsobem“, oproti mužům, jejichž „pocit jáství“ je prý netělesný a abstraktní.

Ono hnutí, jež opěvuje Jenijoy La Belle, se k nám však, jak se zdá, zřejmě dostává jen velmi pomalu. Například klinická psycholožka Šárka Gjuričová mi před několika lety napsala, že vůbec neví o tom, že by se taková praxe rozšířila, a to ani mezi velkoměstskými dívkami a ženami. Podle ní „i vyslovit slovo vagina před ženami moc nejde“. Ke změně v této oblasti přispěla hra Vagina monology od Eve Ensler. Gjuričová poutavě vylíčila reakce divaček během jednoho představení: „O přestávce panovala zvláštní atmosféra, ženské – byly tam téměř jen ženy, mladé, ale i starší – pokukovaly po sobě spiklenecky, solidárně, trochu i nejistě vítězně, jako by něco spolu objevily, vyhrály v loterii nebo se dozvěděly tajemství. Jako by jim došlo, že mít ženská těla je vlastně docela skvělé. Nejen ta, co se ukazují v časopisech, ale i ta takzvaně nedokonalá. Ale jestli to nám všem divačkám vydrželo, nevím.“ Já osobně jsem představení (společně s manželkou) viděl rovněž a někdy až přehnané výbuchy smíchu v sále, svědčící o silném napětí a jeho uvolňování, jsou pro mne nezapomentulné.

Výzmamný je v tomto kontextu také román Barva nachu (1982), oceněný Pulitzerovou cenou, od afroamerické spisovatelky a feministky Alice Walker. Jeho hlavní hrdinka pod vlivem svobodomyslné bluesové zpěvačky Shung přijímá sebe samu i se svými genitáliemi: „Lehnu si na postel na záda a vyhrnu šaty. Stáhnu si gaťky a strčim si zrcátko mezi stehna. Uff. Taková houština. A ty pysky teda sou černý. A uvnitř to vypadá jak zmáčená růže,“ což Shung komentuje slovy: „Je to o moc hezčí než ste si myslela, že jo?“ O románech, v nichž by si maskulinní hrdinové nadšeně prohlíželi svoje genitálie a přijímali tak svoje mužství, oproti tomu nevím (což neznamená, že neexistují). Kniha o čuráku sice uvádí několik pasáží, v nichž muž či žena obdivují penis svého partnera, ovšem ty většinou vyznívají ironicky. Jako text od anglické spisovatelky a údajně též „lesbické aktivistky“ Jeanette Wintersonové, v němž muž nad svým penisem prohlašuje: „Ó, jaká krása,“ zatímco jeho partnerka si pro sebe říká, že k tomu „neměl žádný důvod“. Připojit můžeme ještě navýsost komickou scénu z Hostujících profesorů Davida Lodge, v níž se hrdina strachuje o velikost svého pohlaví, načež ho milenka utěšuje, že je to tím, že se na svůj penis dívá shora, a radí mu, aby se šel podívat do zrcadla. On si pak skutečně „nad umyvadlem v zrcadle prohlížel své torzo“. Muž hledící na své genitálie je pro Lodge (na rozdíl od ženy) prostě nekonečně směšný. V tomto smyslu konstatoval ve svém Mužském šovinismu pro pokročilé Josef Hausmann, že „nadzvedne-li žena sukni, tají se nám dech. Spustí-li muž kalhoty, je všem pro smích.“

Falické vzkříšení
Je ovšem pravda, že dnes i u nás probíhají semináře, které slibují „plné přijetí našeho pohlaví – penisu a varlat“. A že se konají výstavy jako Nazí muži, která nedávno skončila ve Vídni a na kterou se dostavila i skupina nahých mužských návštěvníků (příznačné ale je, že sexuálně explicitní plakáty, které na expozici lákaly, byly po protestech na příslušných místech cudně přelepeny). A konečně že vycházejí i publikace jako Falos: posvátný obraz mužství, které se snaží oživit prastarý „falický obraz boha“. Dle autora, jungiánského psychologa Eugena Monicka, „falické vzkříšení je spojeno se schopností mužského údu vrátit se opakovaně do života poté, co byl poražen a zemřel… Falos se stal náboženským symbolem právě proto, že se sám – nezávisle na vůli svého držitele – rozhoduje, kdy a v čí přítomnosti povstane.“ Můžeme to vnímat jako cosi ještě směšnějšího než výjev z Lodgova románu. Ale také jako způsob, jak i ve věku zdánlivě všemocné viagry navrátit smysl pro jisté tajemství do oblasti, kam patří.

Nela D. Astonová (ed.): Kniha o čuráku. Dybbuk, Praha, 2009, 270 s.
Josef Hausmann: Mužský šovinismus pro pokročilé. Reneco, Ústí nad Labem, 2010, 131 s.
Eugene Monick: Falos: posvátný obraz mužství. Přel. Štěpán Kaňa, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno, 2004, 156 s.
Jenijoy La Belle: Herself Beheld. The Literature of Looking Glass. Cornell University Press, Ithaca, 1988, 240 s.